Jednou z největších hádanek dějin evropského divadla je otázka, jak přežila komedie od konce antiky, tedy od zániku starověkého Říma, do vrcholného středověku a někdy až do konce středověku, tedy bezmála tisíc let. Dohadů je mnoho, ale fakta prakticky žádná. Můžeme si jen představovat, jak během stěhování národů, v časech budování prvních státních celků a upevňování křesťanství, putovali neklidnou Evropou potomci starořímských komediantů a pokračovali v tradicích antické lidové frašky (zejména tzv. atellany, komedie masek a typů, jako byl např. žvanil, šarlatán, chytrák hlupák atp.). Logika napovídá, že středověká komediantská vystoupení probíhala na veřejných prostranstvích, na tržištích nebo před chrámy a že čerpala inspiraci i z nejbližšího okolí (např. vyvolávání skutečných jarmarečních šarlatánů se odrazilo v komediálních postavách mastičkářů, jak je známe i z dějin českého divadla).

Komedii jako dědictví antiky začala ovšem vnímat až renesance. V její kolébce, v Itálii, bylo k literárnímu dědictví starého Říma nejblíž. Jestliže středověk chápal starořímská dramata jen jako v dialozích psanou latinskou literaturu a používal ji především k výuce, pak italská renesance vrátila antiku na scénu. Samozřejmě, že se v prvé řadě jednalo o tragédii. Posléze však došlo i na komedie a pod jejich vlivem také na vznik původní domácí tvorby a to už v italštině. Zrodila se tzv. commedia erudita, tedy „vzdělanecké komedie“ (název je odvozen od toho, že byla pěstována především v univerzitním prostředí). Její hlavní érou je celé 16. století a to od svého počátku (lidové improvizovaná commedia dell´artte je její mladší sestra, prvně doložená až v roce 1568). Mezi autory „vzdělaneckých komedií“ patří opravdu velká jména, např. básníci Ludovico Ariosto a Pietro Aretino, filozof Giordano Bruno, kardinál Bernardo Dovizzi di Bibiána či velmož Lorenzino de Medici. Nejzdařilejší, a tedy po právu nejslavnější eruditou je ovšem Mandragora filozofaolitika Niccoly Machiavelliho. Machiavelli (1469 – 1527) byl Florenťan. Jako vysoký úředník florentské městské republiky procestoval Evropu a pod vlivem znalostí o starověkém Římě i povědomí a síle soudobých monarchií (Anglie, Španělsko, Rusko) snil o sjednocení Itálie pod vládou jediného mocného muže. Dočasně skládal naděje v Cesare Borgiu, syna papeže Alexandra VI. Když se v roce 1512 zmocnili vlády ve Florencii opět Medicejští, byl Machiavelli jako republikán zbaven úřadu, zatčen a dokonce vyslýchán na mučidlech. Po propuštění se uchýlil na svůj venkovský statek, věnoval se literární tvorbě a do aktivní politiky se už nikdy nevrátil. Z jeho teoretických prací je nejznámější traktát Vladař (1513), jakási příručka pro onoho vysněného mocného muže, sjednotitele Itálie. Právě v této knize je proklamováno to, co do dějin vstoupilo pod pojmem „ machiavellismusů – oprávněnost užití jakýchkoli prostředků pro dosažení prospěšných politických cílů (stručně řečeno „Účel světí prostředky“).

Není to jistě nijak morální zásada, ale byla zřejmě Machiavelliho životní filozofií. Setkáváme se s ní totiž v jeho literárním díle i jinde, především v komedii Mandragora. Byla napsána ve stejném roce jako Vladař a také v ní účel světí prostředky. Aby se mladý švihák dostal do náruče krásné manželky starého a nemohoucího advokáta, je dovolena jakákoli lest či lež. V jednotlivých situacích i postavách poznáváme i postavy z antických frašek – sluhové jsou zjevně potomci chytrých otroků, napálený manžel je jedním z galerie hloupých a protivných dědků, v doktorské scéně ovšem už cítíme vliv středověkých žákovských frašek.¨

Machiavelliho Mandragora je komedie dodnes životaschopná a také dodnes uváděná (ovšem ne každá inscenace je tak zdařilá, jako slavná Menzelova v pražském Činoherním klubu v roce 1965). I sebelepší klasické komedii však většinou sluší určitá úprava, zkrácení mnohomluvného textu, zhuštění situací. V případě Mandragory zvládl tento úkol úspěšně německý dramatik a teatrolog Max Christian Feiler (1904–1973). Zkoncentroval situace využitím zmenšeného počtu postav, novým rozložením sil přiblížil hru klasickému komediálnímu schématu a posílil vděčnost jednotlivých hereckých úkolů. Navíc převedl svou adaptaci do stylově vybroušeného jazyka (do češtiny znamenitě přebásněného Bedřichem Becherem) a takto šťastně namíchaný koktejl – zvlášť hodný pro uvádění v letních večerech – nazval Nápoj lásky.