Ve světové literatuře existuje několik archetypálních postav, jejichž charaktery a příběhy představují samy o sobě pojem a inspirují k novým variacím. Mezi ně patří např. Oidipús, Faust, Hamlet, don Quijote, ale také don Juan. Ten - stejně jako Faust - představuje mravní varování, aby člověk vědomě a sebevědomě nepřekračoval hranice, jež mu vymezil Bůh. Faust vstupuje s Bohem do konfliktu kvůli poznání rozumovému, Juan v touze po maximu smyslových požitků. (Ujmou-li se těchto témat literární velikáni jako Goethe či Moliére, dospívá Faust paradoxně k smyslovým požitkům, zatímco Juan k filozofii). Předobraz Juana najdeme už v symbolických postavách rouhačů a frejířů ve středověkých moralitách. Jako literární typus ho však zrodilo až španělské baroko - Tirso de Molina a jeho tragédie Sevillsdký svůdce a kamenný host (1630). Inspirací snad byla skutečná historická postava, don Juan Tenorio, který žil ve 14. století. Popularita Molinova prostopášníka se brzy rozletěla po Evropě - nejprve po Itálii, jejíž jižní část byla Španěly okupována, po roce 1653 je Juan doložen v repertoáru italských komediantů v Paříži a krátce nato vznikají první francouzská zpracování. V té době nacházíme ohlasy už také v německy mluvících zemích. Na přelomu 1664 a 1665 sáhl po juanovské látce i Moliére, když potřeboval novou hru pro svůj divadelní soubor Troupe de roi au Palais-Royal. Premiéra se konala 15. února 1665 s autorem v úloze Sganarela. Jeho Don Juan aneb Kamenná hostina (Dom Juan ou Le Festin de pierre) se s úspěchem dával až do Velikonoc. Potom však už se na repertoár nevrátil, i když nemáme zprávy, že by se setksal s protesty církve, jak tomu bylo v případě Tartuffa. Znovu byl uveden až v roce 1677, tedy čtyři roky po Moliérově smrti, a to v umravnělé, veršované úpravě, jejímž autorem byl Thomas Corneille, synovec slavného Pierra. V této podobě se hrál na francouzských jevištích až do poloviny 19. století! Teprve v roce 1841 byl v pařížském Odeonu uveden v původním znění. Definitivní vzkříšení pak znamenala inscenace TNP (Théatre national populaire) v roce 1953 v režii Jeana Vilara, který také ztělesnil titulní roli. Moliére ve svém Donu Juanovi porušuje všechna základní pravidla klasicistního dramatu, především tři tzv. aristotelské jednoty - místa, času a děje. Často se zdá, že jde o volný tok dějových epizod. Hra začíná vlastně v polovině příběhu, předchozí události (únos Elvíry, sňatek s ní a útěk od ní, stejně jako zabití komtura) se dovídáme jen letmo, mnohé epizody odbude jen krátká zmínka bez dramatického využitrí (např. pokus o únos nevěsty, pronásledování bandity atp.). Právě pro svou vnější "nesourodost" působí Moliérův text uvolněně a překvapivě moderně. Navíc je důsledně psán prózou, což je v klasicismu u "vysokého žánru" výjimka. Na rozdíl od jiných Juanů má Moliéreův hrdina nesporně řadu sympatických rysů a velké charisma. Je to sice náboženský a mravní pokrytec, ale také vzbouřenec proti Bohu i proti společnosti. Nechybí mu odvaha k takové vzpouře, by vzpoura mu působí rozkoš. Se stejnouz rozkoší je schopen i svádět, znásilňovat, zabíjet. Svým okolím pohrdá a nemá vůči němu žádnou zodpovědnost. Je zodpovědný jenom sám sobě. Přesto někde v pozadí cítí, že "něco" nad ním je, a právě to "něco" se snaží neustále provokovat až k závěrečnému pádu. Už v Moliérově době - a tím více po ní - se postava dona Juana stala hrdinou nejrůznějších literárních a hudebních děl, stejně jako jarmarečních klauniád a pimprlových komedií. Spolu s Moliérovým dramatem patří k nesmrtelným zpracováním především Mozartova "opera oper" Don Giovanni, která měla svou premiéru v Praze 29. října 1787. V činoherní verzi k nám už dříve přivezli juanovskou látku cizí kočovné herecké společnosti. Od nich převzali svého dona Šajna čeští lidoví loutkáři. Ale obrozenci mířili k původní podobě - v červnu 1789 byl provoz letního divadla v Růžodole za pražskou Poříčskou branou zahájen veselohrou o dvou dějstvích Don Žuan aneb Kamenný host od Václava Tháma "dle Moliéra", jak je na ceduli výslovně uvedeno. Česká premiéra kompletního Moliérova textu však proběhla až v roce 1917 ve Vinohradském divadle v překladu Hanuše Jelínka, v režii K.H. Hilara, s Václavem Vydrou v titulní roli. Juanovské téma v umění se dodnes řadí mezi nejfrekventovanější. Mezi slavnými autory, kteří se jím zabývali, najdeme např. Goldoniho, Byrona, Puškina, Grabbeho, Mussata, Mériméa, Zorillu, Shawam Čapka, Unamuna, Frische, Marbera a další a další. Každá doba si tento namět přisvojuje a využívá jej k tomu, aby nastavila zrcadlo svým vlastním mravním problémům.
— Jaroslav Someš