Když 28. července 1655 umírá teprve šestatřicetiletý Hector Savinien Cyrano, ve Francii své doby známý spíš jako volnomyšlenkář, výtržník a duelant, než jako spisovatel a dramatik, zdá se, že se nad jeho jménem záhy zavře voda zapomnění. Vždyť se zprávy rozcházejí i nad přesným místem úmrtí – neví se, bylo-li to na venkovském statku v Sannois anebo v Paříži. Není jistá ani příčina smrti. Šlo o zanedbanou pohlavní chorobu, nebo o následky zranění z předchozího roku, kdy mu za nevyjasněných okolností spadl na hlavu trám? Víme jen, že u úmrtního lože stála Cyranova ovdovělá sestřenice Madelaine de Neuvillette a jeho celoživotní přítel Le Bret. Hectoru Cyranovi bylo v době smrti pouhých 36 let. Měl však za sebou dobrodružný život, univerzitní studia (mj. u slavného filosofa Pierra Gassendiho) a vojenskou službu v proslulém sboru gaskoňských kadetů, s nimiž pod vedením kapitána Carbona de Castel-Jaloux bojoval v letech 1639 a 1640 v bitvách u Mouzunu a u Arrasu a utrpěl tam těžká zranění. Sám přitom vůbec nebyl Gaskoněc, nýbrž rozený Pařížan. Také nebyl šlechtic, „de Bergerac“ se začal podepisovat z vlastní vůle. Dobový portrét ho zobrazuje jako mladého muže s výrazným pohledem, bohatými tmavými vlasy a opravdu mimořádně velkým nosem.

Svým způsobem byl Cyrano smolař. Nikdy se neoženil, ač se žen rozhodně nestranil. Dědictví po otci rozházel v kartách a v kostkách. Ostrostí svého kordu i břitkostí svých pamfletů si nadělal spoustu nepřátel. Po většinu života byl sužován chudobou, chorobou a zraněními. Jeho komedie Napálený pedant nebyla uvedena, protože tehdejší přední herec Montfleury v ní odmítl hrát. Premiéra tragédie Smrt Agrippiny skončila skandálem. A utopické cestopisy Cesta na Měsíc a Cesta do Sluneční říše vydal věrný Le Bret na vlastní náklady až po Cyranově smrti. Štěstí a spolu s ním i nesmrtelnost na Cyrana čekaly 250 let. Kdo by o něm dnes něco věděl nebýt francouzského básníka a dramatika Edmonda Rostanda (1868 – 1918), otce jeho znovuzrození! Ani Rostandova životní pouť nezačala šťastně. Od mládí trpěl častými nemocemi, jako autor až chorobným nedostatkem sebevědomí, navíc jeho první básnické sbírky a dramata neměly valný ohlas, takže trpce nesl, že jeho snoubenka a později žena, básnířka Rosemonda Gerardová sklízela zprvu větší slávu než on. Až přišel rok 1897, kdy se mu podařilo prosadit u ředitele pařížského divadla Porte St-Martin, herce Constantina Coquelina uvedení nové hry, heroické komedie Cyrano z Bergeracu. Premiéra se konala 27. prosince 1897 a oproti očekávání zaznamenala senzační úspěch. Závěrečný potlesk prý trval dvě hodiny, ještě v průběhu představení byl Rostand vyznamenán Řádem Čestné legie a rázem se stal uznávaným autorem. Jeho Cyrano okamžitě opanoval nejen Francii, ale prakticky celý kulturní svět. Proč? Na scénu se s ním znovu vrátil francouzský romantismus horující pro nejvyšší mravní ideály a oslavující hrdinství a lásku. I po formální stránce Rostand navázal na velká dramata klasicismu i tragédie Viktora Huga. A protože čestnosti, odvahy a lásky nebude nikdy dost, triumfuje jeho Cyrano na jevišti dodnes, vždy znovu a znovu. Stal se jednou z nejslavnějších a nejoblíbenějších her světového repertoáru, dočkal se i operního zpracování a několika filmových adaptací.

Málokde však získal tak silné domovské právo jako u nás. Nehynoucí zásluhu na tom má jeho první český překladatel, básník Jaroslav Vrchlický. Pohotově přebásnil hru pro pražské Národní divadlo, kde byla poprvé uvedena 22. března 1899. Vrchlického překlad je kongeniální. I když od jeho zrodu vznikla samozřejmě řada dalších, jiskra, vzletnost a především hluboký poetický náboj Vrchlického nebyly nikým překonány. Nesmrtelně se vryly do duše i do paměti. Podvědomě chceme stále slyšet fanfaronské „Svůj širák odhazuji v dáli“, graciézní „To byla doba her. A malin nezralých.“ a dojímat se nad umírajícím hrdinou, který si dokázal zachovat „štít svůj čistý.“ Z českého jeviště Cyrano nemizí. Střídají se v něm herecké generace a představitelé titulní role jako Jakub Seifert, Eduard Vojan, Zdeněk Štěpánek, Eduard Kohout či Karel Höger vešli do dějin. Nicméně Rostandova heroická komedie je drama o mládí, a tak snad legendární Cyranové shovívavě shlédnou z výše hereckého nebe i na „troufalost“ mladého hereckého souboru, když se nesměle pokusí „o souboj“ s touto krásnou, ale nesnadnou hrou.