Jean Anouilh napsal za padesát let aktivní literární tvorby více než třicet divadelních her, což z něj činí jednoho z nejplodnějších autorů francouzské dramatiky dvacátého století. Přestože nemůže být jednoznačně zařazen k žádné vyhraněné škole či směru, částečně přejímal Sartrův existenciální pohled a byl ovlivněn divadelní tvorbou Giraudouxe, Pirandella, Claudela. Sám se hlásil k odkazu Moliéra.

Narodil se 23. června 1910 v Bordeaux. Jeho otec byl krejčí, matka houslistka, členka orchestru, který hrál v kasinu nedaleko města. Právě komedie a operety, které zdejší podnik uváděl, byly Anouilhovým prvním setkáním s divadlem. Ve dvanácti letech psal už první hry (ty se však ještě nedočkaly profesionálního uvedení). V době volby budoucího povolání se ale mladý Jean rozhodl pro studium práv. Studoval krátce na Sorbonně, poté pracoval jako textař v reklamní agentuře a také psal drobné vaudevilly pro film.

Zásadním byl pro Anouilhův další vývoj rok 1931, kdy se stal tajemníkem Louise Jouveta – významného divadelníka a ředitele Comédie des Champs Elysées. Zde se setkal s Jeanem Giraudouxem, jehož hry mladého dramatika okouzlily a staly se velkou inspirací pro jeho právě se rodící literární styl. O rok později se Anouilh oženil s herečkou Monelle Valentin, pozdější představitelkou mnoha ženských postav jeho her.

V pětadvaceti se rozhodl zasvětit svůj život cele psaní. Během následujících let dokončil hned několik her a sklidil první poměrně značný úspěch s textem Byl jednou jeden vězeň. Zlomovým okamžikem v jeho kariéře se roku 1937 stalo uvedení Cestujícího bez zavazadel v režii Georgese Pitoëfa. Od této doby se mohlo pařížské publikum téměř každou sezónu těšit na novou Anouilhovu hru.

Za 2. světové války se stala hitem jeho hra Leokádie (1940). Roku 1942 Anouilh v Eurydice poprvé čerpal z antických námětů. O dva roky později získal široké obecenstvo Antigonou – úpravou Sofoklovy antické tragédie. Těžiště konfliktu přenesl do střetu Kreontova realisticko-pragmatického řádu s Antigoninou potřebou individualistického svobodného jednání. Akcentoval rozpor mezi morálním relativismem Kreónta a morálním maximalismem titulní hrdinky. V hlavní roli zazářila autorova žena Monelle Valentin. Brzy se stala Antigona jednoznačně nejdiskutovanější Anouilhovou hrou. Protože se dramatik ve svém díle otevřeně nepřiklání k žádné ze stran konfliktu, byla hra vnímána nejen jako oslava odbojného činu, ale rovněž jako omluva kolaborace. Psal se rok 1944!

Roku 1946 má v Théâtre de l‘Atelier premiéru Romeo a Jana. Inscenace se dočkala sto čtyřiceti repríz. Po válce se Anouilh stal nejúspěšnějším evropským dramatikem. Ve Spojených státech získal slávu díky svým „kostýmovaným hrám“, které začal psát kolem roku 1950. Sem patří Skřivánek (1952), který je autorovým zpracováním osudu Jany z Arku. Jiná kostýmovaná hra Becket (1959) je známá díky filmovému zpracování s Peterem O‘Toolem v hlavní roli. S nástupem nových dramatiků, jako byli Ionesco či Beckett, začalo jeho dílo ztrácet svou kritickou sílu, a tak se Anouilh nakrátko odmlčel. V 60. a 70. letech se věnoval také režii vlastních i cizích her (1960 - Tartuffe, 1963 - Richard III., 1970 - A neprobuďte madam ad.). Poslední hru Pupek napsal roku 1980. Natrvalo přesídlil do švýcarského Lausanne. V té době byl již rozvedený s Monelle Valentin a žil se svou druhou ženou, herečkou Nicole Lancon. Zemřel 3. října 1987.

Anouilh rovněž překládal a upravoval řadu děl jiných autorů (např. Shakespeare, Wilde, Greene). Od roku 1936 se podílel na několika filmových scénářích, sám dva filmy režíroval, psal libreta pro balet. Jeho filmového scénáře Malá Moliérová se ujal režisér J. L. Barrault – hlavní roli si ve filmu zahrála Anouilhova dcera Catherine.